Takto nějak kdysi dávný člověk kráčel
cestou temným lesem, domů mířil,
poslouchal ptáky, vozík s sebou vláčel,
kol něj, také v duši stíny, cesty písek vířil.
Stoupal vzhůru k obzorům tušeným,
pryč z chladných temných roklí ven.
Zpíval si pro sebe hlasem mírně dušeným.
Těšil se domů, mířil za sluncem
pryč rychle z lesa - to byl dřív jeho sen.
A čas se mění, jdu dneska stejnou cestou sám
a ptáci stále stejně zpívají a slunce stejně září.
Však já teď nikam nespěchám, zde cíl svůj mám,
já přeji si skrýt ve stín korun tváři.
On těšil se až přijde mezi lidi, do vsi nebo do města
a já z něho teď utíkám - nešťastná nevěsta
kterou proti její vůli provdali a ona pláče
a za svou pravou láskou utíká ve chvílích vzácných.
Ulehám v teplé měkké mechu chomáče
a zpívám s ptáky jejich písně - života smích.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za názor ;-)